Agresivita jako projev úzkosti u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami

Agresivní chování dítěte ve třídě patří k těm nejnáročnějším, a bohužel stále častějším, situacím, se kterými se jako pedagogové můžeme setkat. Nejde jen o to, že by nám toto chování narušilo chod výuky, ale ve hře je i ohrožení ostatních dětí, za které máme zodpovědnost. Agrese v pedagogovi často vyvolává silné emoce, jako jsou strach, bezmoc, frustrace, někdy i pocit selhání. Je proto pochopitelné, že agresivita bývá vnímána především jako problém, který je potřeba co nejrychleji zastavit.

Z pohledu současné psychologie a speciální pedagogiky je však agresivita u dětí, zejména u těch se speciálními vzdělávacími potřebami, mnohem ucelenějším problémem a jevem, než by se nám mohlo zdát. Velmi často nejde o úmysl ublížit, manipulovat nebo nás provokovat. Mnohem častěji je to projev úzkosti, nejistoty, přetížení nebo nedostatečných dovedností, které dítě zatím nemá rozvinuté. Pokud bychom se ale zaměřili pouze na samotný projev agrese, unikne nám to nejdůležitější: proč dítě reaguje tak, jak reaguje.

Co se děje v těle dítěte: proč agresivita není jen „zlobení“

Abychom porozuměli agresivnímu chování jako projevu úzkosti, zkusme se společně podívat krátce na to, jak funguje nervový systém dětí. Když dítě zažije situaci, kterou vyhodnotí jako ohrožující, může to být změna režimu, sociální tlak, nepochopené zadání nebo příliš mnoho podnětů, začne se aktivovat stresová reakce. Ta je řízena evolučně starými částmi mozku, které mají jediný úkol, tj. zajistit nám přežití.

Tato reakce má tři základní podoby:

U některých dětí, především u těch, které mají potíže s regulací emocí, nejčastěji převládá útok. Je důležité si uvědomit, že v takové chvíli dítě nereaguje vědomě. Jeho nervový systém je natolik přetížený a dítě není schopno své chování nijak ovládat.

Které děti jsou k úzkostné agresi náchylnější?

Agresivita jako reakce na úzkost se může objevit u jakéhokoli dítěte, ale častěji se vyskytuje u těch, které mají:

U těchto dětí bývá vnitřní prožívání intenzivnější a méně organizované. Situace, která se dospělým často jeví jako malicherná, pro dítě může být naopak velmi náročná. Reakce pak působí „nepřiměřeně“, ale odpovídá tomu, co dítě uvnitř skutečně cítí.

Jak poznat, že za agresí stojí úzkost?

Rozlišit úzkostnou reakci od „běžného zlobení“ nepatří vždy k těm nejjednodušším disciplínám, se kterými se pedagog ve své práci setkává. K rozpoznání může pomoci sledovat tři fáze chování:

1. Před tzv. výbuchem (signály napětí)

Dítě může být:

Tyto signály jsou často nenápadné, ale právě v této fázi má pedagog největší šanci situaci ovlivnit.

2. Během výbuchu

Reakce bývá:

Dítě v této chvíli není schopno přemýšlet, chápat instrukce ani spolupracovat. Mozek je plně v režimu „přežití“.

3. Po odeznění

Dítě bývá:

Právě tato fáze často ukazuje, že dítě situaci nezvládlo, neznamená, že by ji plánovalo.

Školní prostředí jako zdroj stresu

Školní prostředí klade na děti každodenně řadu nároků. Musí se orientovat v pravidlech, reagovat na pokyny dospělých, zvládat sociální interakce s vrstevníky a přizpůsobovat se mnohým a častým změnám. Pro většinu dětí jde o zvládnutelnou výzvu, pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami však mohou být tyto požadavky velkou výzvou.

Zejména některé situace se opakovaně ukazují jako rizikové:

• náhlé a nepředvídané změny režimu,
• přechody mezi činnostmi, které vyžadují rychlou adaptaci,
• zvýšená hladina hluku a množství podnětů,
• náročné sociální situace a konflikty mezi dětmi,
• nejasné, příliš složité nebo rychle zadávané instrukce,
• opakovaná zkušenost neúspěchu („nejde mi to“),
• vnímaný tlak na výkon a srovnávání s ostatními.

Je důležité si uvědomit, že tyto situace nepůsobí na všechny děti stejně. Každé dítě má své individuální spouštěče, které se postupně vyvíjejí a proměňují.

Co situaci zhoršuje?

V náročných situacích pedagogové často reagují rychle a intuitivně, což je zcela pochopitelné. Některé běžné postupy však mohou i přes dobrý záměr vést jen k dalšímu vyhrocení situace.

Mezi méně efektivní reakce patří například:

• zvýšení hlasu nebo napjatý tón komunikace,
• moralizování a hodnotící výroky („Tohle se nedělá“, „Už jsi zase…“),
• okamžité uplatnění trestu bez předchozího zklidnění,
• snaha situaci vysvětlovat nebo „rozebírat“ v průběhu afektu,
• tlak na omluvu či nápravu okamžitě po incidentu.

V momentě silného emočního rozrušení dítě ztrácí schopnost vnímat situaci s odstupem. Nedokáže plně zpracovávat informace a přemýšlet o důsledcích svého chování. To, co zvenku vypadá jako vzdor nebo neposlušnost, je často jen výraz přetíženého nervového systému.

Reakce dospělých, jako je napomínání nebo trestání, pak obvykle nevedou ke zklidnění. V afektu dítě nepotřebuje vysvětlení, ale zklidnění. Pedagog mu může pomoci několika jednoduchými kroky:

• Zachovat klid (mluvit tiše, pomalu, krátkými větami)
• Omezit podněty (pokud možno odvést dítě stranou, snížit hluk a „publikum“)
• Pojmenovat emoci (např. „Vidím, že jsi rozrušený.“)
• Nabídnout jednoduché zklidnění („Pojď si na chvíli sednout“, „Zkusíme se nadechnout“)
• Dát čas (nespěchat na řešení ani omluvu)

Proč to v afektu nefunguje?

V afektu u dětí i dospělých převládá rychlá emoční reakce. Vysvětlování, moralizování ani tresty tak nemají na co „navázat“, protože člověk je není schopen zpracovat.

Co naopak pomáhá? – Prevence jako základ úspěchu

Nejúčinnější přístup nespočívá v řešení samotného výbuchu, ale v jeho předcházení. Děti se speciálními vzdělávacími potřebami často fungují výrazně lépe v prostředí, které je čitelné, předvídatelné a srozumitelné.

V praxi se osvědčilo:

• jasná a stabilní struktura dne,
• vizuální podpora (obrázky, rozvrhy, časovače),
• důraz na předvídatelnost situací,
• včasné a konkrétní upozornění na změny,
• jednoduchá, jasně formulovaná pravidla.

Včasné zachycení napětí

Jakmile pedagog rozpozná první signály, může zasáhnout:

Reakce během výbuchu

V této fázi není cílem výchova, ale bezpečí a zklidnění.

Pomáhá:

Krátká věta typu:

„Jsem tady. Pomůžu ti. Pojď se uklidnit.“

je mnohem účinnější než dlouhé vysvětlování.

Reflexe po situaci

Až když je dítě v klidu, má smysl se k situaci vrátit. Můžeme se ptát:

Dítě se tím učí rozpoznávat své emoce a hledat pro ně řešení.

Spolupráce s rodiči a odborníky

Úspěch často závisí na tom, zda se podaří sladit přístup školy a rodiny. Pomáhá:

Agresivita (nejen) u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami není jen problém, ale často projev úzkosti, nejistoty nebo přetížení. Je zároveň důležité dodat, že tyto situace jsou pro pedagogy náročné a vyžadují velkou míru trpělivosti i energie. Není možné reagovat vždy ideálně. I malé kroky a snaha o porozumění mají velký význam. Každý klidný zásah, každé včasné zachycení napětí a snaha o zklidnění situace je pro dítě důležitou zkušeností, na které může stavět.

Mgr. Iva Strejčková

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady, nebo se přidejte do Eduallklub, kde získáte přístup k neustále rostoucí knihovně stovek webinářů, včetně přístupu ke všem živě vysílaným webinářům.

Přidejte se do FB skupinu, vytvořené speciálně pro vás

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz