Jak pracovat s dítětem, které se bojí mluvit před třídou

Každý učitel to zná. Ať už působíme v mateřské, základní nebo střední škole, všude se setkáváme s dětmi a studenty, kterým ruka vystřelí dříve než učitel stačí položit otázku, tak i s těmi, kteří se o slovo nehlásí téměř nikdy. A to i přesto, že jsou o správné odpovědi přesvědčeni. Když je učitel vyvolá, sklopí oči. Začnou být nervózní, pohrávat si s tužkou, zčervenají nebo ze sebe nedostanou ani hlásku. Tyto děti mohou často vnímat tyto situace jako velmi nepříjemné. Pro někoho je promluvení před třídou běžnou součástí hodiny. Pro druhého velkým výstupem ze své komfortní zóny.

Na tyhle situace nefunguje jednoduchá rada typu „Nemusíš se bát.“ Mnohem účinnější je pomoci dítěti získávat jistotu postupně.

Proč se některé děti nikdy nepřihlásí?

Dítě může mít strach, že řekne něco špatně. Možná se mu spolužáci v minulosti vysmáli. Může být jednoduše introvert, mít nižší sebevědomí nebo potřebovat delší čas na formulaci odpovědi.

U některých dětí může jít také o výraznější úzkost při sociálních interakcích. Často je důvod jednoduchý. Dítě nesnáší moment, kdy na něj najednou míří pozornost celé třídy.

Proto bychom dělali chybu, kdybychom automaticky předpokládali, že:

• „Nehlásí se, protože nic neumí.“
• „Kdyby se trochu snažil, tak odpoví.“

Než budeme po dítěti chtít, aby mluvilo před třídou, potřebuje znát jedno pravidlo:

• když něco řeknu, nic hrozného se nestane.

To znamená, že chyba není zesměšněna, učitel dítě zbytečně nevystavuje nepříjemným situacím a spolužáci vědí, že posměch není ve třídě přijatelný.

Velký rozdíl dokáže udělat i způsob, jakým učitel reaguje na chybnou odpověď. Může zaznít například: „Zkusme se na to podívat ještě jednou.“, „Rozumím, proč tě napadla právě tahle odpověď, ale…“

Pokud dítě zjistí, že chybná odpověď není katastrofa, snáze z něj dostaneme příště odpovědi na naše otázky.

1. Nevyvolávejte dítě, které se mluvení bojí

Existuje stará pedagogická představa, že dítě „otužíme“ tím, že ho budeme často vyvolávat. U některých dětí může tato metoda sice fungovat, ale u úzkostného dítěte může mít přesně opačný efekt. Dítě pak celou vyučovací hodinu nesleduje výklad, ale přemýšlí nad otázkami typu:

„Co když mě vyvolá?“

„Co když nebudu znát odpověď?“

„Co když se na mě budou dívat?“

Jeho pozornost se přesouvá z učiva ke strachu. Mnohem lépe může fungovat jednoduchá dohoda.

Například:

„Dneska se tě zeptám na jednu otázku, o které ti předem řeknu.“

„Když budeš chtít odpovědět, stačí se na mě podívat nebo lehce zvednout ruku.“

Dítě tím získává pocit určité kontroly a jistoty. A právě tento pocit mu často pomůže strach postupně snižovat.

2. Dejte dítěti čas si odpověď připravit

Ve třídě máme přirozenou tendenci chtít odpovědi okamžitě.

„Kdo ví?“

„Nikdo?“

Jenže některé děti potřebují delší čas na přemýšlení i na to, aby se odhodlaly odpověď vyslovit. Tomu můžeme pomoci například tímto způsobem:

„Každý si teď deset sekund promyslí odpověď.“

Najednou není pomalejší dítě v nevýhodě.

Někdy také můžeme použít postup např. „promysli si to, poté řekni spolužákovi, nakonec řekni třídě“. Tento postup je skvělý především v tom, že si dítě vytváří odpovědi v bezpečí, poté se o ni zkouší podělit ve dvojici a až poté ji může vyslovit nahlas před celým kolektivem. A proč by právě tento způsob mohl pomoci? Pro mnoho nejistých žáků je snazší zopakovat něco, co už jednou vyslovili než odpovídat rovnou před celou třídou.

3. Začněte tam, kde se dítě ještě cítí bezpečně

Není nutné přeskočit z úplného mlčení rovnou k prezentaci před tabulí. Mnohem přirozenější je postupovat po malých krocích.

Například: odpověď učiteli mezi čtyřma očima → odpověď ve dvojici → odpověď v malé skupině → krátká odpověď z místa → odpověď před třídou.

U jednoho dítěte může tento postup trvat několik týdnů. U jiného několik měsíců.

Cílem není dostat se z úrovně „odpověď učiteli mezi čtyřma očima“ v co nejkratším čase na úroveň „odpověď před třídou“. Cílem je, aby dítě získalo zkušenost a pocit, že to dokáže zvládnout.

4. Dítě nemusíme zapojit do výuky jen ústně

Pokud dítě téměř nemluví, můžeme začít jinak. Může například zvedat kartičku s odpovědí, napsat odpověď na mazací tabulku, ukázat prstem atd. Nevnímejme ústní odpověď jako jediný důkaz aktivity, protože dítě může být do výuky zapojené i jinak.

5. Dávejte otázky, na které má dítě šanci odpovědět

Pokud chceme dítě povzbudit, není ideální začít otázkou, na kterou se očekává dlouhá odpověď.

Mnohem bezpečnější je nejprve otázka, kde si vystačíme s krátkou odpovědí.

Například: „Je výsledek větší než deset?“, „Je to podstatné jméno?“ Postupně můžeme náročnost zvyšovat. Jedno slovo nahradí celá věta a tak dále.

6. Dejte dítěti dopředu vědět, že bude mluvit

Velmi dobře funguje také příprava předem. Před hodinou nebo během samostatné práce můžeme dítěti říct: „Za chvíli se budeme bavit o tomhle příkladu. Vidím, že ho máš správně. Chtěl bys potom říct výsledek?“ Dítěti tím vznikne prostor se psychicky připravit. Podpoří ho i to, že bude vědět, že odpověď má správně a přibližně ví, kdy bude na čase, aby promluvil.

Pro někoho jde o maličkost, pro stydlivé dítě může jít o zásadní rozdíl.

7. Chvalte odvahu

Když se tiché dítě konečně přihlásí, můžeme mít chuť jeho úspěch pořádně oslavit.

„No konečně!“

„Vidíte? On umí mluvit!“

Pro učitele může jít o dobře míněný humor. Pro dítě ale znamená další pozornost celé třídy, které se ale chtělo vyhnout.

Lepší je krátká a klidná reakce:

„Děkuju.“

„Ano, přesně.“

A případně aktivitu ocenit později mezi čtyřma očima:

„Všimla jsem si, že ses dnes přihlásil. Vím, že to pro tebe není úplně jednoduché.“ Takové věty splní účel pochvaly, ale zároveň z dítěte neudělá střed pozornosti.

8. Nedělejte z dítěte „toho tichého“

Někdy dětem nevědomky vytváříme role př. „Anička je naše tichá myška.“, „Petr nám stejně nikdy nic neřekne.“ Raději to zkusme například takovými větami „Zatím je pro něj obtížné mluvit před skupinou.“

9. Pozor na dobře míněné věty

Někdy dítěti chceme pomoci, ale naše věta jeho nervozitu ještě zvýší. Například: „Neboj se.“, „Vždyť o nic nejde.“, „Nikdo se ti nebude smát.“

Pro dítě mohou znít jako: „Neměl bych se bát, ale bojím se. Takže zase něco nezvládám.“ Mnohem užitečnější může být: „Vidím, že je ti to nepříjemné. Zkusíme to tentokrát jen takhle.“

Pokud dítě nemluví téměř vůbec, výrazně se vyhýbá sociálním situacím nebo mu strach zásadně komplikuje školní fungování, je vhodné situaci řešit také s psychology, speciálními pedagogy a rodiči. Někdy už totiž nejde jen o běžný ostych. Učitel samozřejmě nemusí stanovovat diagnózu. Může ale zachytit, že intenzita obtíží je výraznější než u běžné nejistoty, a předat své pozorování dál.

Mgr. Iva Strejčková

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady, nebo se přidejte do Eduallklub, kde získáte přístup k neustále rostoucí knihovně stovek webinářů, včetně přístupu ke všem živě vysílaným webinářům.

Přidejte se do FB skupinu, vytvořené speciálně pro vás

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz