RODIČ V KOMPONOVANÉ RODINĚ, NEVLASTNÍ RODIČ

Předně bych ráda objasnila termín “komponované rodiny“. Myslím tím rodiny, které vznikly po rozpadu minimálně jedné jiné rodiny, často dvou rodin. Jinými slovy – skončilo první partnerství či manželství, ze kterého třeba vznikly nějaké děti, a našli jsme si nového partnera. Tento partner možná také někde skončil vztah a možná má také své děti. A teď se to nějak snažíme dát dohromady a sladit fungování dvou rodin do jedné. Už tento popis není snadný a realita života nebývá o nic lehčí. 😊 Zkusme se na to podívat s určitým nadhledem a zároveň vážností toho, že se v rámci komponované rodiny vždy jedná o potřeby několika jejích členů – nejméně tří, neboť minimálně jedno dítě v ní bývá. Ale maximální počet takovéto rodiny může být relativně vysoký. A do toho si třeba pořídíte s novým partnerem ještě společné dítko a pak naplňujeme tradující se proroctví: “Tvoje děti a moje děti bijí naše dítě.” 😉

Jak vytvořit fungující novou rodinu, když do ní přicházíme už s nějakými předchozími rodinnými zkušenostmi? Na co si dát pozor, kde dbát na prevenci a co vše ke zvládnutí takové věci můžeme potřebovat? Zkusím Vám nabídnout nějaké možnosti, nápady a tipy, ale neexistují univerzální rady, které budou platit na každého. Člověk sám pozná, co v rodině sedne a kde potřebuji ubrat a kde naopak přidat. Je však pár věcí, které bývají takovému soužití společné.

Do nového vztahu k dětem, které nejsou mé biologické, můžeme vstupovat s různými přesvědčeními. Kupříkladu o tom, že s nevlastními dětmi budu kamarád. To se často ukáže jako nevhodné, neboť takový vztah úplně neodpovídá hierarchii v rodině. Dospělý nese více zodpovědnosti a nemůže to být rovný vztah. Čímž vůbec nechci říct, že není možné navázat s nevlastním dítětem vztah partnerský, který je založen na vzájemném respektu. Ale kamarádství to přeci jen není, protože občas po dítěti něco chci z pozice dospělého. Vnímám pak jako zásadní věk, ve kterém se dítě nachází. Jinak bude třeba přistoupit k dětem předškolním či v mladším školním věku a jinak k dětem dospívajícím. Dospívající jsou z podstaty citliví na to, kdy jim někdo dospělý říká, co mají dělat a jak mají žít. Všichni si toto turbulentní období asi vybavíme a v zásadě se můžeme shodnout na tom, že jsme potřebovali osamostatnění a porozumění sami sobě více než dirigování života od dospělých. A pokud je ten dospělák ještě navíc “vetřelec” v naší rodině (případně v tom horším případě v očích dětí důvod, proč nejsou spolu mamka s taťkou), o to méně mám chuť mu jakkoli naslouchat a vymezuji se už z podstaty. Tady je třeba být opatrní v míře kontroly a výchovy. Ještě se k tomuto tématu určitě vrátím.

Další touha bývá v tom, že chceme dětem něco vynahrazovat. Nový partner by ale neměl být novým otcem či matkou dětí, i kdyby ten biologický nefungoval. Výjimkou je stav, kdy biologický rodič nežije a my opravdu hledáme nového rodiče. I zde to však může mít svá úskalí a je nutné našlapovat opatrně v prezentaci nového partnera jako rodiče. Nový partner totiž v zásadě nemůže být v roli rodiče. Děti by proti němu dříve či později šly. O to více, když druhý rodič funguje.

Jedno z důležitých uvědomění, které bychom si měli prozkoumat včas, je případné předsevzetí, že nevlastní děti budu milovat jako své vlastní. To obvykle opravdu není možné. Pojďme to tedy přijmout jako fakt, že nemusíme mít děti partnera rádi. Je vhodné zachovat korektní vztahy, ale nevytvářejme si na sebe nátlak na nutnost lásky. Toto bývá velmi těžké si vůbec připustit, natož říct nahlas. Začněme tedy tím, že si toto vědomí připustíme.

Vraťme se tedy k roli nevlastního rodiče. Není to ani rodič, ale ani kamarád. Jeho roli by si však předem měli vyjasnit právě dospělí partneři spolu. Jak chceme, aby tento partner v naší rodině fungoval? Do jaké míry má vychovávat mé děti? Jak budeme řešit finance? Jak bude nastaveno trávení volného času s dětmi? Kdo se bude v domácnosti o co starat? Může se to zdát jako banalita, která se časem vyvrbí, ale věřte, že čím dříve se o tom bude mluvit a vyjasní se tyto tenké hranice, tím snadněji pak soužití může fungovat. V počátku soužití (ideálně ještě předtím) je vhodné vyjasnit si role a očekávání v novém vztahu. Kdo bude co dělat, o co se kdo bude starat, jak budeme mít vyřešeny finance, kdo bude plánovat dovolené a volný čas, jaký máme pohled na výchovu apod. Zvážit, zda je naše soužití vůbec možné, zda je kompatibilní naše představa fungování budoucího vztahu a výchovy dětí. Každý může mít zcela jiné výchozí nastavení a často je to o hledání společné cesty. Zároveň je potřeba si hlídat své hranice. Každý má právo na svůj volný čas, na udržování svých koníčků a všichni jsme zodpovědní za své vlastní pocity. Je dobré nevnímat negativně, když chce biologický rodič trávit čas se svými dětmi i bez nového partnera. Tohle vše mohou být zdroje drobných konfliktů a všichni víme, že z mnoha drobných věcí je pak velká hromada, proto je doporučováno si ty drobné věci řešit včas. 😊

Zároveň je samozřejmě důležité mluvit s dětmi o tom, jak jim v tomto soužití je. Úměrně věku s nimi komunikovat o tom, co by dítě potřebovalo, jak se cítí. Dítě může mít pocit nespravedlnosti (on má více dárků, on má dvoje Vánoce a já jen jedny, na cizí děti jsi hodnější apod). Je velmi důležité dětem umožnit to říct, ale neznamená to, že vše vyřešíme podle přání dítěte. Někdy to opravdu ani není možné. Každopádně děti by měly mít možnost to vyslovit a být slyšeny. Hodně pomůže, když dospěláci mají tyto věci právě již v sobě pevně nastavené a vyřešené. Pak se s tím srovnají děti o to lépe. Jinými slovy – autenticita Vám velmi pomůže.

V případě konfliktů dětí s rodičem je opět důležité si nastavit své hranice a hranice druhého partnera, kdy a jak do toho bude vstupovat. Má-li dítě konflikt se svým vlastním rodičem, měl by to s ním řešit jeho vlastní rodič. Nevlastní rodič do toho může vstoupit v případě, že jsou tak domluveni s biologickým rodičem. Pokud si to tak oba přejí, pak je možné zasahovat. Je vhodné se dopředu domluvit, jak ty situace budou partneři řešit, aby to bylo příjemné oběma. Přesto bych byla opatrná na míru, a hlavně na věk dítěte, ve kterém se nachází. Jak jsem již zmínila, v pubertě bude dítě mnohem citlivěji nastaveno na to, že mu někdo mluví do života, natož, když to není biologický rodič.

Bude-li mít konflikt dítě s nevlastním rodičem, opět by si to měli vyjasnit dospělí dopředu, zda do toho má zasáhnout biologický rodič nebo ne.

Pokud zaznamenáme konflikty mezi nevlastními dětmi, je vhodné a důležité rozumět té příčině. Odhadnout či vypozorovat, proč to dítě dělá a podle toho k tomu jako rodič přistoupit. S dětmi je prima si domluvit předem nějakou jasnou „stopku“, když už by se dělo něco, co nechci. Může se totiž stát, že jedno dítě to pořád vnímá jako hru a pro druhého už je situace velmi nepříjemná. Ať mají možnost to zastavit a mělo by to být respektováno.

S tím souvisí, že je velmi užitečné si dopředu nastavit rodinná pravidla. Na počátku společného soužití si jako rodina sednout a každý člen by měl mít možnost vznést přání či připomínku k tomu, aby nám to doma hezky fungovalo. Můžeme to nazvat „Pravidla rodiny“ nebo si zkrátka jen napsat seznam s názvem „Aby nám tu spolu bylo dobře…“. A sepsat si tam body, na kterých se nějak dohodneme v rámci rodinné porady. Může to být o rozložení domácích prací, o chození spát, koukání na televizi, mytí rukou, uklízení svých pokojů, ale i právě o respektu k soukromí ostatních apod. Postupem času samozřejmě můžeme přicházet na další věci nebo upravovat ty stávající podle toho, jak se situace doma vyvíjí a jak vnímáme důležité zrevidovat nastavená pravidla. Velmi to doporučuji. A zvlášť děti by měly mít možnost pocítit, že jsou slyšeny a mohou do společného soužití nějak zasáhnout či mluvit. Nebo minimálně vyslovit přání, o kterém pak můžeme diskutovat. Není to o tom, že každé přání bude splněno. 😉 Všichni víme, že děti si umí přát leccos. 😊

Ještě bych ráda zmínila, že v novém soužití je velmi nápomocné, máme-li jako dospělí vyřešenou svou vlastní minulost, abychom ji nevtahovali do současného vztahu měrou, která pak škodí. To znamená neobviňovat, nesrovnávat, nemít pocity viny atd. Špatně by se nám pak šlo dále v novém vztahu. Stejně tak změnit úhel pohledu na nového partnera/partnerku bývalého manžela. Už kvůli dětem, ale i nám samotným, není užitečné uchovávat v sobě myšlenky na tu „čůzu, co mi odtáhla manžela“ nebo toho „pitomce, co se nakrucoval před mou ženou“. Zkusme se zamyslet, zda to budoucím vztahům pomáhá či škodí. Je mi jasné, že toto už je někdy vyšší dívčí, jak se říká, ale v zásadě se asi shodneme na tom, jak moc je to užitečné, když se povede s minulostí vypořádat.

Ještě bych o tomto tématu mohla mluvit dlouho, ale pro tuto chvíli bych zakončila s tím, že vše je o vzájemném respektu a chuti hledat společnou cestu. Někdy jsou na ní překážky a je nutné znovu a znovu se vracet k tomu, že si o nich chceme povídat a vyladit společné soužití tak, aby v něm všem bylo co nejlépe.

Pokud by Vás téma více zajímalo, je možné si přečíst knihu „Třetí rodič“ od Kamily Šimůnkové Petrovské. A jste-li v situaci, kdy řešíte soužití v komponované rodině, přeji mnoho sil, vzájemné lásky, trpělivosti a chuti hledat společnou cestu. 😊

Mgr. Lucie Baliharová

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady, nebo se přidejte do Eduallklub, kde získáte přístup k neustále rostoucí knihovně stovek webinářů, včetně přístupu ke všem živě vysílaným webinářům.

Přidejte se do FB skupinu, vytvořené speciálně pro vás

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz