NÁSTROJE ZPRACOVÁNÍ TĚŽKÉHO ŽIVOTNÍHO PŘÍBĚHU DÍTĚTE

Říkáte si, co je asi těžký životní příběh dítěte? Každý můžeme mít pohled jiný, ale v souvislosti s tím, o čem vám tu chci nyní povídat, vnímejme těžký příběh dítěte v tom, kdy se mu v raném dětství přihodila těžká ztráta nebo velmi složitá situace. Mnohokrát se v dětech ukládají zážitky, které si ve vědomé paměti ani nejsou schopny vybavit, natož vyprávět. Jejich tělo je však ví, pamatuje si je a potřebuje se s nimi srovnat, aby nevykazovalo známky traumatu.

Pokud kupříkladu dítě ztratilo své rodiče nebo jinou blízkou osobu či mu bylo blízkými lidmi nějak ubližováno (a to nemluvím jen o fyzickém týrání), systém dítěte je tím velmi ovlivněn. Může se stát, že v pozdějším věku dochází k poruchám chování až poruchám osobnosti u dítěte, které bylo v raném dětství zraňováno na těle či na duši. Abychom projevům traumatu předešli, můžeme dítěti pomoci tyto zážitky a emoce zpracovat. Jak tedy na to?

V zásadě jsou nástroje pomoci založeny na individuální a intenzivní práci dospělého s dítětem a tato práce může být různého druhu. Existuje několik doporučených technik, které nám dospělým v tom mohou pomoci. Jeden z předních odborníků na tuto problematiku je Angličan Richard Rosé, z jehož doporučení a přednášek budu vycházet. Dále mohu doporučit knihu od autora Bruce Perry s názvem “Co se ti stalo?”. A dále kniha “Tělo sčítá rány” od autora Van der Kolka.

Jednou z hezkých technik na rozehřání a navázání vztahu s dítětem může být “Obkreslení ruky” – vzájemně si obkreslíte ruce, napíšete do ní jméno a každý si napíše do prstů, co má rád. Pak si spolu povídáte, co máte společné. Slouží to k napojení na sebe, navázání vztahu a důvěry.

Chceme-li s dítětem tvořit jeho životní příběh, je třeba na tom pracovat opravdu společně, je to kniha dítěte. Dítě říká svůj příběh a velmi často se můžeme setkat s tím, že si dítě myslí, že je to celé jeho chyba. Bývá to opravdu nejčastější myšlenka dítěte, na kterou je třeba se při zpracování jeho příběhu zaměřovat. Upravit pohled na celou situaci a na sebe sama. Aby dítě přijalo myšlenku, že to nebylo o něm a že ono to celé nezavinilo. Toto přesvědčení však bývá v dítěti velmi hluboko.

Posléze vyprávíme příběh dítěte my – co víme a od koho. Je potřeba pracovat s celým systémem kolem dítěte, zpracovávat celý příběh. Můžeme hledat i průniky mezi pečující osobou a dítětem. Doptávat se na věci a ptát se, co jim na tom dělá radost. Díky obrysům rukou můžeme zjistit, co se v rodině děje.

Vnímané trauma dítěte není ta událost, která se stala, ale to, jak jsme na to zareagovali. Každý toto může mít jinak, a tedy jinak celou událost vnímat. Ptá-li se nás dítě, co je to trauma, můžeme se ho zeptat, co si myslí, že to je? Můžeme to rozčlenit na jednotlivá písmena:

T R A U M A a ke každému písmenu dát nějaký znak traumatu. Takto se dá postupovat i u jiných složitějších slov, která chceme dítěti vysvětlit. Může to pomoci rozčlenit celou problematiku na jednotlivé části. Postupujeme pak od snazších témat do hlubších a složitějších.

Další zajímavou technikou je “Strom chování” – ten je vhodný dělat právě s pečující osobou, ať je to již rodič nebo náhradní rodič, zkrátka ten, kdo o dítě pečuje. Funguje to tak, že se nakreslí strom s kořeny a listy. Do listů se píše projev dítěte a do kořenů původní příběh toho dítěte, z čeho přišlo, co zažilo v raném dětství. Měli bychom tedy příběh dítěte znát, vědět, odkud dítě případně přišlo. A zjišťovat, co o tom ví dítě. Co se stalo a co se domnívají, že se stalo. Jde nám o to, aby to bylo reálné. Poté přimalujeme nad kořeny trávu.

Následně propojíme kmenem kořeny stromu a korunu. Tím propojujeme aktuální chování s tím, co dítě zažilo, případně z jakého prostředí přišlo. Někdy je tam ukryto mnoho zajímavého nejen pro dítě, ale i pro nás dospělé. Může nám to velmi pomoci pochopit chování dítěte a lépe mu tak porozumět. Nacházíme souvislosti mezi kořeny a listy. Dá se to trochu připodobnit i k ledovci, kdy špička ledovce je to, co kouká nad hladinu, co je vidět. Ovšem právě ta veliká masa, která je pod hladinou, v sobě skrývá mnoho důvodů a vysvětlení špičky ledovce.

Kupříkladu má-li dítě sexualizované chování, může to být tím, že si nese z dětství vzorec, kterak se ukazuje, že má někoho rádo – například tím, že ukazuje genitálie apod. Nebývá však paradoxně dítě přijímáno, protože běžně toto chování spíše vzbuzuje negativní emoce u okolí. Dítě časem obvykle pochopí, že to chování má velkou moc a může ho pak začít používat jako zdroj, jak si zajistit bezpečí a odhánět hrozby (hrozbou mohou být právě i cizí lidé atd).

Z výše uvedeného vyplývá, že já jako dospělý potřebuji znát historii dítěte, včetně prenatálního období a porodu. Ve chvíli, kdy si o dítěti zjišťuji věci, je třeba to pak podávat i se zdrojem, kde jsem informace zjistila. Kdo mi to řekl nebo kde jsem to četla. Ideální je, pokud to sdělujeme jako realitu, která se děla, aniž bychom vynášeli soudy nebo to hodnotili. Pro dítě je to snazší pak přijmout a mluvit o tom. Spíše se zajímáme, jak to vnímalo dítě, co to pro něj znamenalo apod.

Tento strom může dělat s dítětem i učitel, kdy může zaznamenat do listů právě chování, se kterým se u dítěte potýká. Díky mluvení s dítětem o jeho kořenech může dojít k hlubšímu pochopení právě těch jeho projevů. Je mi však jasné, že to s sebou nese nárok na čas a energii, kterou tomu můžeme věnovat. Tento strom bych vnímala jako skvělý právě ve spolupráci mezi učitelem (případně asistentem pedagoga), dítětem a jeho rodičem či pečovatelem. Může být propojením těchto světů a pomoci k hlubší spolupráci.

Píšeme-li s dítětem jeho Knihu života, dáváme mu pocítit, že má jeho život smysl a je důležité. Taková kniha může mít zhruba 100 stran, aby tam bylo vše, co je třeba. Nechme se vést dítětem – ony často ví, co a pro dělají. V průběhu psaní a vyprávění prokládáme činnosti hrou, aby to pro dítě nebylo přetěžující.

Je dobré si vyjasnit, kdo do knihy může psát – i dítě i osoba pečující. Zeptám se dítěte, co by chtělo vědět. Pokud neví, můžeme nadhodit téma – třeba “mě by zajímalo, s kým jsi žil a kde” nebo “mě by zajímalo, proč se jmenuješ…” atd.

K povídání si o příběhu je možné využít třeba hru “Jenga”. Dá se to využít tak, že hrajete a povídáme si třeba o strachu. Vždy, když odehraji, řeknu, čeho se bojím. Nebo se dají kostičky postavit jako Domino a na každou pátou dát tužkou otázku a položit ho dolů. U něj se to zastaví a je třeba odpovědět na otázku.

Našlo by se ještě mnoho různých dalších možností, jak s dítětem hravou formou zpracovávat traumatické události jeho dětství. V tuto chvíli bych to vnímala jako základní nástřel toho, co je možné a jak se to dá využít.

Dítě, které nemá dobře zpracovaný svůj životní příběh, bývá přeplněno myšlenkami, domněnkami a pohlcují ho znaky traumatu. Nemůže se pak ani dobře učit, neboť na to zkrátka nemá kapacitu. To může mít za následek, že dělá věci, kterými ruší výuku. Učitel na to může reagovat tak, že přestane učit a řeší to nebo vyhodí rušivého žáka ze třídy a tomu se v tu chvíli uleví (od toho zahlcení, které vnitřně prožívá).

Pokud se nám tedy povede dobře s dítětem zpracovat jeho životní příběh, bude pak větší kapacita na další věci, včetně učení a koníčků.

Mgr. Lucie Baliharová

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 200 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz