EMOCE A JAK S NIMI PRACOVAT

Emoce jsou velkou součástí našeho života a bezesporu do něj patří. Každá emoce má své nezastupitelné místo a měla by být přijímána. Jen je třeba sebe a potažmo pak i své děti naučit vhodným reakcím na ně.

Když Vám řeknu, abyste si představili nějakou emoci, kterou zrovna prožíváte. Dokážete mi ji pojmenovat? A vnímáte emoci jako dobrou nebo špatnou? Podle čeho vlastně toto rozdělení uděláme? Existuje nějaká špatná emoce? To je otázek, já vím. Přesto si troufnu tvrdit, že většina z Vás odpověděla na poslední otázku něco o vzteku či zlobě. 😊 Mám pravdu? Jsou emoce, které přijímáme snáze, jako je například radost, a emoce, které naopak ve velké míře odmítáme, což právě bývá již zmíněný vztek. S dítětem projevujícím radost dokážeme cítit, a dokonce se společně radovat, prožíváme příjemné pocity a podporujeme ho v nich. Když se však dítě vzteká, málokdy ho v jeho emoci chceme podpořit, ačkoli i tuto emoci častokrát zrcadlíme. Nechám si ale vztek na konec, obvykle budí velké emoce. 😉

Pojďme si představit, z čeho nebo kde se naše emoce berou. Náš mozek je složen z několika částí, přičemž vývojová část, jež je společná se savci, v sobě obvykle nese právě paměťové a emoční stopy. V této oblasti se nachází amygdala, párový orgán v mozku, jež vyhodnocuje riziko ohrožení a dává signál instinktům, ale i emocím. Emoce vznikají nezávisle na naší vůli a jsme-li již zralí, umíme trochu ovládat naše reakce na ně. Příchod emoce však nejde zakázat nebo zastavit. Ta zkrátka přichází. Žádná emoce by neměla být špatná nebo nevhodná. Všechny emoce k nám patří a něco je vyvolalo. My se jen potřebujeme naučit vyhodnocení reakce na tu kterou emoci.

Přijde-li na Vás akutní emoce, pak si ji určitě nevyčítejme, všechny k nám patří. Budeme-li je chtít přetlačit, stojí nás to více energie než ji přijmout. Určitě to sami znáte – v hlavě Vám běží, že tohle přeci je blbost cítit, nechci to cítit, bojím se to cítit… posíláme emoci pryč. A jsme z toho ještě více frustrovaní a v emoci.

Jak to ale udělat? Co si představit, že jsme takový pozorovatel, který se na celou situaci s nadhledem dívá. Zkoumáme to všechno. Co se stalo, co to způsobilo, jak se cítíme. Zdá se Vám těžké se do pozorovatele dostat? Říkáte si, jak to vlastně mám udělat?

Zkuste se spojit se svým dechem – zastavit se, dát si pár nádechů a výdechů (alespoň 5) a soustředit se jen na ten dech. Zvědomíme si, co cítíme fyzicky. Poté zkusíme pojmenovat, co to je vlastně za emoci? Pozorujeme ji, popisujeme, co dělá. Zda slábne nebo sílí… Vůbec ji nehodnotíme a už vůbec nekritizujeme. Opravdu ji jen pozorujeme. Vnímáme změny, které se dějí s emocí. Je velmi užitečné ji nezablokovat. Spíše pozorovat, co mám nutkání v té emoci udělat. Díky tomu pozorování se může stát, že pak už to chování ani neproběhne.

Tohle cvičení nám může velmi pomoci přijmout emoce své, ale i druhých osob. Zkusme pamatovat (a ideálně si i opakovat 😉) na následující:

• Pocity se dříve či později vždy rozplynou.
• I tato emoce mě přejde.
• Je to jen chvíle.
• Jsem v pořádku se vším, co cítím.

Mezi základní a nejčastější emoce patří strach, bezmoc, stud, radost a vztek nebo hněv. Každá z těchto emocí nám může mnohé sdělit a přinést, pokud jí k tomu dáme prostor. Vezmeme si emoce postupně:

Strach

Tato emoce nám může přinášet větší soustředění a vědomí toho, co se děje a děláme. Může nám ukázat na naši vlastní intuici a vnášet do života jasnost. Být vnímaví k tomu, co je tady a teď. To vše nás strach může naučit.

Máme-li strach zablokovaný, přepadají nás pak obavy často – máme stálé obavy, že se někomu nebo nám něco stane, bojíme se, co nás čeká apod. Přichází úzkosti, které nás mohou paralyzovat a ve velké většině případů ani neodhalíme, co konkrétně nám je spustilo.

Jak si tedy můžeme pomoci a trénovat přijetí strachu? Zkuste zavřít oči a naslouchat. Vnímat ten nejjemnější zvuk, který slyšíte. Pak se napřímíme a otočíme k tomuto zvuku. Otevřeme oči a jdeme k němu. Toto je strach v nejjemnější podobě, vnímáme ho všemi smysly.

Pokud Váš strach vytváří nějaký příběh, zkusme se zastavit a přemýšlet, co nejhoršího se může stát. Čeho se nejvíc bojíme. Potom vymyslíme možné reakce na ty situace. Obvykle nás to zklidní. Zároveň si uvědomíme, co nejlepšího se může stát.

Strach stejně jako každá jiná emoce je jako vlna a ta přejde a zase odejde. Čím méně se jí budeme bránit, tím rychleji projde naším tělem a odejde.

Bezmoc a beznaděj

Tyto emoce nás umí dost pohltit a ovlivnit prožívání situací a našeho života. Naši vnitřní moc jsme často odevzdali kvůli očekávání společnosti nebo od ostatních. Potřebujeme si svou vnitřní sílu a moc vzít zpět. Jak se tohle dělá, si říkáte? No, co si budeme povídat, není to snadné.

Je třeba si říct, že co mohu ovlivnit, to udělám a případně změním. Co nemohu ovlivnit, to je nutné přijmout a důvěřovat tomu, že se vše děje tak, jak má a vše je v pořádku. Ano, to nejde vždycky. Někdy nás to pohltí. Já to chápu.

Zkusme se tedy zamyslet, zda se cítíme ve své vlastní síle? Tedy zda máme možnost tvořit si svůj život? Nebo jsme v roli oběti a věci se mi dějí, aniž bych měla pocit, že bych je mohla ovlivnit? Mám dojem, že ti okolo za to mohou? A chci nebo nechci z téhle pozice vystoupit? Není to samozřejmě o tom, že bychom si nemohli postěžovat nebo si zafňukat. Jasně, někdy to je příjemné a potřebné. Dělejme to však vědomě. Ne, že nám nic jiného nezbyde. Ale že si řekneme – tak, teď se chci politovat. Stalo se mi to, a to, a to je přeci špatně, to mě trápí, potřebuji si pofňukat, poplakat a pobýt si v roli té „chudinky“ nebo „oběti“. Pak z ní ale je třeba v nějakou chvíli vystoupit a začít svůj život tvořit.

Užitečné cvičení, jak si užít oběť může být to, že si vezmeme do ruky nějaký předmět a tomu vše řekneme. Co se mi děje, jaká jsem chudinka… vše do něj pustím. Vědomě si užívám, že teď mohu být ta chudinka. Pak mu poděkuji, že jsem mu to mohla říct. Narovnáme se, nadechneme, protančíme nebo proskáčeme… cokoli Vám udělá radost. Setřeseme to ze sebe. Třes sám o sobě je velmi užitečným nástrojem, který nám může pomoci. Když se podíváme do zvířecí říše, většina zvířat třes používá. Kdykoli prožije stresující událost, setřese to ze sebe. Všimneme-li si psa, kterému páníček vynadá, pes je přikrčený, ocas stažený. Ve chvíli, kdy spílání skončí, pes se otřepe, ocas nahoru a nedrží to v sobě. Je to velmi ozdravné a od zvířat bychom se nějaké věci mohli (a měli) učit. 😊

Stud

Kde se v nás bere stud? Pravděpodobně si v sobě živíme příliš krutého vnitřního kritika, který nás sleduje, hlídá a nebojí se nás zkritizovat za sebemenší chybu. Máme pak stále strach, že uděláme něco špatně a budeme vypadat hloupě před ostatními. Často se nám v hlavě rojí myšlenky jako „měla bych…“, „neměla bych…“, „mělo by se…“ atd. Podívejme se na to, zda to opravdu vychází ze mě. Čeho se v té situaci bojíme?

Lékem je sebeláska. Hezkým cvičením může být, že si sedneme s někým naproti sobě (případně sami před zrcadlem) a sdílíme si vzájemně, za co se stydíme. Je dobré toto cvičení případně dělat s někým, komu opravdu důvěřujeme a nebojíme se mu otevřeně a s vnitřní zranitelností sdílet takové věci. Zároveň v tu chvíli jsme pro toho druhého, který sdílí nám. V tu chvíli se náš vzájemný vztah může ještě prohloubit. Učíme se přijímat stud toho druhého i stud svůj. Může to pomoci i v oblasti sexuality a intimity. Pokud si to vyřešíme a dokážeme vnímat.

Radost

Radost je emoce, kterou ve většině případů nemáme potřebu nijak potlačovat. Obvykle ji na rozdíl od třech předchozích přijímáme. I tady je však dobré vnímat, z čeho radost pochází. Jestli je to dáno zvnějšku a jsme v jakési extázi, kdy se tedy spíše potřebujeme trochu uzemňovat. Nebo zda vychází z vnitřního klidu a rozlévá se postupně a zdravě po našem těle.

Je velmi užitečné učit se prožívat vděčnost. Je to velmi hluboká a ozdravná emoce. Každý den si můžeme říct, za co ve svém životě jsme vděční. Co zrovna dnes je to, za co jsem vděčná nebo vděčný. Ať již jsou to naše děti, partner/ka nebo to, že jsem ráno stihla autobus… Je to povznášející pocit, který si chceme udržet. Všímat si toho, v jaké části těla radost prožíváme, jak vypadá a jak se projevuje.

Vztek

Emoci vzteku jsem si nechala na konec. Bývá to velmi výbušná emoce nejen sama o sobě, ale hlavně v našich přístupech k ní. Vztek druhých často vyvolává náš vlastní vztek. Nejčastěji právě z důvodu, že nám nebylo umožněno vztek zdravě vyjadřovat a my si s ním nyní neumíme poradit. Nevíme, jak s tím a snažíme se to potlačit.

Je dobré si uvědomit, že vztek je obvykle jen špičkou ledovce. Pod hladinou se skrývá mnoho dalších a velmi důležitých emocí, potřeb a přání. Pod emocí vzteku je dost často schovaná bezmoc, strach, frustrace nebo nejistota.

Pokud cítíme vztek, zeptejme se sami sebe – kde byly narušeny moje hranice? Co se stalo, že mé tělo reaguje takhle obranně?

Vztek nás chce chránit. Je to emoce, která nám říká, že nejsme v pohodě a je potřeba se proti něčemu vymezit. Přemýšlejme tedy, co potřebujeme ochránit? Jaké potřeby obnovit nebo uspokojit? Nenechala jsem si překročit nějakou hranici? Umím říkat NE?

Pokud Vás vztek pohlcuje, pojďme ho pozorovat – pozorovat tu vlnu, prodýchávat ji. Nenaskočit na nutkavé jednání, které nám přichází na mysl. Pomáhá se uzemnit, dobře se propojit se zemí a posílat do ní část svého vzteku. Zároveň ho však nepotlačujeme. Mohu ho projevit. Jen je nutné vědět, jaké způsoby jsou přijatelné a tolerovatelné. Nesmíme tím projevem ublížit sobě ani nikomu jinému. Jen to prožít, zůstat s tím. Jsou možné strategie, které pomáhají vlnu uvolnit – někomu pomůže si zakřičet, někomu zadupat, někdo se jde projít, zaběhat si, boxovat do pytle apod.

Když to shrnu, věřím, že nepochybujeme o tom, že emoce prožíváme všichni, ale ne všichni jsme se naučili s nimi zacházet a už vůbec ne je všechny přijímat. Potřebujeme je přijmout a nechat je námi projít, pojmenovat je, neodsuzovat. Pokud se nám toto povede, můžeme jimi provázet i děti, které se to skrze nás právě potřebují naučit. 😊

Mgr. Lucie Baliharová

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme naEduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 200 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz