AUTENTICKÉ JÁ – chci být sám/a sebou

V dnešní době je stále více a více skloňován termín autentičnosti a sebelásky. Umím si představit, že někteří nad tím už kroutíte hlavou a máte dost řečí o seberozvoji a o tom, jak bychom se měli mít rádi a dělat vše tak, jak to cítíme. Také na mě svého času dolehla tato myšlenka. Člověk se stále snaží, pracuje na sobě, chce být dostatečně sebejistý, ale ne sobecký.  Předávat správné hodnoty svým dětem a dělat to dobře. Vnímat sebe i ostatní a snažit se to dát do rovnováhy. A pak si najednou přijdete, že se stále kontrolujete a přemýšlíte, zda to či ono jste měli říct nebo udělat jinak a zda to bude vnímáno dobře. Ztrácíme se ve víru pochybností a smutku z toho, že možná neděláme dost, i když jsme v tom už roky. A pak se opakovaně dozvídáte, že přece jste správně, tak jak jste? Ale Vy o tom přesto nějak pochybujete, protože byste mohli být lepší?

Máte někdy podobné pocity? Nebo jste nějakým seberozvojem nedotčeni a vlastně nerozumíte, o čem mluvím? Nebo jste v těchto úvahách tak daleko, že už máte pochybnosti za sebou a zacentrovali jste se v sobě natolik, že víte, co a proč děláte? Ať už patříte do kterékoli z těchto kategorií nebo jste ještě v nějaké úplně jiné, tak bych se s Vámi ráda prošla tou cestou uklidnění a ujištění. 😊

Ano, většinou bych souhlasila s tím, že jsme správně tak, jak jsme. Obzvlášť ve chvílích, kdy jsme vědomě přítomni ve svém životě. Ale ať se na tohle vše chceme kouknout ze kteréhokoli úhlu, obvykle se dostaneme k tomu, že bychom měli být autentičtí. Že bychom měli dávat najevo to, co chceme, co cítíme a nesnažit se vypadat lepší, horší, jiní…

Kdo první nám zrcadlí, když se nám to nevede? No ano, jsou to děti. Pokud nebudeme před dětmi a s dětmi autentičtí, právě ony nám to dají najevo nejdřív. Neporozumí nám, budou se „zlobit“, neposlouchat, prožívat třeba i neadekvátní emoce apod. V životě pak ještě následuje partner, který na otázku “Co se děje?“ obdrží odpověď “Nic.” A on ví, že to není nic. Cítí to. 😉

Co tedy znamená být autentičtí a být sami sebou? Rozhodně to neznamená být sobečtí. Jde o to dělat to nejlepší pro sebe, ale přeneseně i pro ostatní. Někde jsem slyšela, že jsme na světě proto, abychom čelili výzvám, rostli a posouvali se dál. Ať už s tímto souhlasíte či nikoli, ráda bych Vám představila pár strategií, které nabízela paní Bahar Yilmaz jako možnosti, jak se k autentickému já propracovávat. 

První z nich ona nazývá “Nejprve to nejhorší” – ve smyslu začít tím, co je pro nás nejsložitější nebo nejnudnější apod. Vystoupit tak z komfortní zóny. Nevyhýbat se tomu a zkusit, co to s námi dělá a že to vlastně jsme schopni zvládnout.

Druhá strategie Vám možná může být bližší. Ta zní, že je vhodné mít zdravou míru postoje “Jdi do háje“. 😉 Vůči lidem, kteří z nás chtějí čerpat, vysávají nám energii. Potřebujeme jim umět říct NE. Nevím, jak Vy, ale já jsem dlouho s odmítnutím měla potíže. Často jsme byli vychováváni jako “hodné holčičky”, případně “hodní kluci”, kteří dělají vše tak, jak ostatní chtějí a pak jsou za to oceněni. Nenosilo se rebelování nebo prosazování svých postojů či názorů. Často jsme neměli možnost je ani sdělit. Těžko jsme se tedy mohli naučit, jak to dělat

a jak odmítnout, když už to někdo druhý přehání a zasahuje do našich vlastních hranic. Jenže my se pak báli, že nebudeme mít dost lásky a uznání. My ale nemáme pro tyhle dvě komodity dělat vše. Nezbude pak pro nás, pokud se jen zavděčujeme ostatním. Stejně nejde potěšit všechny. Jo, tohle někdy bývá fuška, ale stojí za to se naučit postavit za sebe a nevycházet vstříc jen potřebám a přáním ostatních.

Oprostit se od lásky a uznání ostatních je zásadním bodem bytí v sobě autenticky. Jak jsme si ale v dětství zvykli, že nás hodnotí jiní lidé a naučili jsme se vnímat svoji hodnotu přes jejich vnímání nás samých, očekáváme to často i v dospělosti. Je to dost paradoxní, ale takto fungujeme. Jsou to hluboké vzorce. Jak se ten obrázek líbí mamince nebo paní učitelce?  Kolikrát musím skočit, abych dostala jedničku a bylo to dost dobré? Pořád nejsem stejně dobrá jako Maruška nebo Toníček… Stálé srovnávání a uznání od jiných lidí nás velmi svazuje. Měli bychom se učit dávat si uznání sami a jednat podle svého srdce. Nejsme na světě proto, aby nás všichni milovali. Také jsem měla období, kdy jsem se domnívala, že má hodnota spočívá v tom, že mě mají všichni rádi. Snažila jsem se se všemi vyjít, všem vyjít vstříc, být oblíbená, zkrátka ta “hodná holka“. To je velmi nefunkční a řekněme si na rovinu – dost destruktivní vzorec.  Jenže hloubky toho, co do nás bylo zaseto jako do dětí je někdy velmi náročné překročit a změnit. 

Způsob, jak to měnit, je opravdu vnímat sami sebe a jít svou vlastní cestou. Se vším, co k nám patří. Našimi silnými, ale rovněž slabými stránkami. Naše zranitelnost a slabost nás totiž může posilovat. Víme, že každá těžká věc, která se nám v životě stala, přinesla vždy i něco dobrého.  A v zásadě nás vždy někam posunula, zvlášť, pokud jsme jí to umožnili. Nejvíce se obvykle učíme právě z chyb a těžkých životních zkoušek. Když přijmeme i slabší stránku naší osobnosti, velmi nám to uleví. Naprosto všichni v sobě máme i temnější stránky. Jen se potřebujeme naučit vyjadřovat své pocity tak, aniž bychom zraňovali ostatní. To bývá to velké umění a výzva.  Zvlášť, když nás někdo fakt hodně vytočí. 😉 Člověk by mu leccos rád vpálil do očí. 

Když tak přemýšlím o těch negativních zkušenostech, jež se nám v životě dějí, jednu dobu se ke mně dostala kniha “Život bez stížností”. Tohle opravdu bývá oříšek. Ano, pokud se naučíme žít život s přijetím všeho, co přináší, pak je úlevné pro nás samotné i pro ostatní, když nefňukáme a nestěžujeme si. Náš národ patří k jedněm z dost kverulantských národů. Máme to tak nějak v krvi. Nemyslím, že si nemůžeme občas postěžovat. K životu to patří a může to dost ulevit. Jen je fajn si hlídat, kdy už nám to bere čas a zda to opravdu přináší něco dobrého. Do velké míry můžeme ovlivnit téměř vše, co se nám odehrává. Jsme za to zodpovědní a můžeme činit volby. Můžeme si říct, co už ve svém životě nechceme. Klidně si to sepsat. A rozhodnout se, kudy se vydáme. No, tohle už je tak nějak výstup z komfortní zóny, co říkáte? 😊 Přesto myslím, že je to velmi užitečné a posuvné k posunu bytí sami sebou.

Čím více budeme autentičtí a sami sebou, tím méně budeme mít pak chuť se nechat odrazovat a znejišťovat ostatními. Oni ty situace mohou vidět a vnímat jinak. Když budu cítit své potřeby a přání, lépe se budu orientovat v tom, co chci a co nechci. Nebudu pak potřebovat, aby mi to sděloval někdo jiný a ovlivňoval až příliš můj život. Toto však platí i obráceně. Nezodpovídáme za štěstí druhých lidí žádnou měrou. To je jejich zodpovědnost, jak se ve svém životě cítí a co dělají. I kdyby nás chtěli natlačit do myšlenky, že je naše vina, jak jsou nešťastní, pak ve svém

středu víme, že možná děláme věci, které se jim nelíbí, ale je jejich volba, zda a jak na ně doléhají. Neubližujme vědomě, buďme ale zároveň citliví k sobě ve smyslu toho, co a jak je pro náš život důležité. 

Hodně doporučuji úžasnou věc a tou je vděčnost. Každý den můžeme být za něco vděční.  Vyplácí se si to každý den říct. Procítit, že i ve dni, kdy máme pocit, že se nic nedaří, vždy je za co být vděční. Už třeba za to, že jsme ten den přežili. Že můžeme dýchat. Že ráno vychází slunce. Že máme někoho, kdo nás má rád a koho máme rádi my. Že máme místo, kam si každý večer můžeme lehnout a usnout. Cokoli Vás napadne. Následujme své srdce. Cokoli je možné.  Vzletná myšlenka, ale ono to přeci jen funguje. 😊

Mgr. Lucie Baliharová

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady, nebo se přidejte do Eduallklub, kde získáte přístup k neustále rostoucí knihovně stovek webinářů, včetně přístupu ke všem živě vysílaným webinářům.

Přidejte se do FB skupinu, vytvořené speciálně pro vás

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz