PODPORA SEBEHODNOTY U DÍTĚTE

Sebehodnota u dítěte. Domnívám se, že všichni bychom si pro své děti přáli šťastný a spokojený život s vědomím svých hranic a své hodnoty. Takové děti nejsou tak náchylné na riziko sociálně-patologických jevů, nenechají se tak snadno zlákat k nevhodnému chování v partě. Jenže máme pocit, že jsou opravdu křehcí a v období puberty se z nich stávají nejisté bytosti, které se hledají a nevěří si. Když si vzpomeneme na naše vlastní období dospívání, troufnu si říct, že jsme většinově nebyli jiní. Jenže na naše děti teď čeká ve světě více a více nástrah, jsou neustále atakovány přetlakem informací, sociálních sítí a dalších “měl bych, měla bych…”

Zkusme podpořit jejich sebehodnotu několika nástroji, které mohou přispět ke zdravějšímu sebevědomí a zároveň našemu dobrému vzájemnému vztahu. Bez kvalitního vztahu je velmi těžké dítě vést. Vztah určuje, zda dítě bude ochotno s námi tím životem jít a přijímat naše hranice, pravidla a normy. Na druhou stranu víme, že malé děti se opravdu vedou a vychovávají tím, že nás napodobují a nasávají naše způsoby jednání. Je tedy nasnadě si dovodit, že těžko můžeme předávat vlastní sebehodnotu dítěti, pokud my sami si za sebou neumíme stát a sami hledáme vlastní místo na slunci. Sáhněme si do svědomí, kolik z nás by o sobě dokázalo říct, že má opravdu zdravé sebevědomí a je si vědom své hodnoty natolik, že si nenechá překračovat své hranice a nedělá něco, co z vlastní vůle nechce… No, nebudeme se hlásit, ale říkám si, že by těch rukou nahoře moc nebylo. 😊 Ano, je třeba pracovat na nás samotných, abychom děti dobře vedli a ony z nás mohly čerpat. Ovšem není to ztracené, ani pokud sami nejsme stoprocentní. Samozřejmě i tak můžeme upracovat velký kus cesty. Pojďme se tedy podívat na pár nástrojů, které mohou pomoci.

Chceme-li posílit sebehodnotu dítěte, postupně mu předávejme zodpovědnost za své chování. Do jaké míry se tak stane je otázkou individuální zralosti a připravenosti dítěte. Nedá se to tabulkově určit. Každý poznáme, na co dítě už má a na co ještě ne. Pokud předám zodpovědnost příliš brzy nebo v příliš velké míře, dítě mi ukáže, že to bylo moc. Může se stát úzkostnější, může být nejistější nebo bojácnější. V takovém případě je vhodnější ubrat, a ještě chvíli počkat, až dítě dozraje. Každopádně předávání možnosti se rozhodovat a volit, mít kontrolu nad nějakou částí svého života, můžeme začít už od útlého dětství. Nedávat variant pro volbu příliš mnoho, ale nechávat dítě vybrat třeba ze dvou možností – “Chceš k snídani rohlík nebo müsli?”, “Vezmeš si do školy tuhle sukni nebo tuhle?”. Jak bude dítě zrát, zvládne i více možností. Opět se to dá rozeznat podle reakcí dítěte. Pokud ho přehltíme možnostmi, pravděpodobně se nám “rozsype”, může mít záchvat vzteku nebo pláče, bude zoufalé a rodiče mají někdy pocit, že dítě zlobí.

Pokud máte nerozhodné dítě a chcete mu pomoci se naučit rozhodnout (a já se přiznávám, že nerozhodnost může vydržet až do hluboké dospělosti…😉), pak je vhodné pomoci dítěti situaci strukturovat a popsat to. Zmapovat, jaké jsou možnosti, jaká to přináší pozitiva a negativa. Co by dítě chtělo? Často se racionálně na základě rozumu neumí rozhodnout a potřebuje se naučit jít na to právě přes emoce. Tedy jak se cítí, když si představí tu situaci. A jak se cítí, když si představí situaci druhou? Zkusit se vžít do obou variant. Tam, kde je dítěti lépe, bude jeho volba. Pojďme ho tím provést a naučit cítit sám sebe.

Samostatnost dětí souvisí velmi s uspokojením vlastních potřeb. Nemá-li někdo uspokojenou svou potřebu, to znamená, že něco chce a to nedostává, je v emocích a nedokáže brát pak ohled na potřeby druhých. Potřebuji si vytyčit své hranice, vědět o nich a hlídat si je. Než budeme klást nároky na předškolní děti v tom, aby přece pochopily druhé dítě, vězme, že předškolní děti nejsou schopny ohleduplnost pochopit. Některé vypadají, že jsou empatické k druhým, ale v zásadě vždy je za tím uspokojení nějaké jiné potřeby než potěšit kamaráda. Možná se chci zalíbit mamince nebo získat něco jiného.

Čím více tlačíme děti do samostatnosti, tím se obvykle stávají závislejší. Podpora je skvělá, ale netlačme je do toho. Tlakem vždy vznikne protitlak. Pro stydlivé dítě více funguje, když vidí, jak se to či ono dělá, než když ho tam násilím dostrkáme.

Dále je prima pomoci dítěti posílit jeho vůli. Podpořit ho v tom, aby tu věc ještě zkusil. Zároveň však násilím dítě nenutím něco dělat, pokud opravdu nechce. Taková věc je o hranici každého z nás a my potřebujeme dítěti předat informaci, že se má naučit své hranice vnímat, cítit a naslouchat jim. Občas rodiče říkají “Ale ten náš Toník má takový talent na kytaru a on s tím chce praštit. Tak mám ho nechat nebo ho trochu zatlačit?” To je otázka do pranice. Jak u mě asi už očekáváte, toto nemá jednoznačnou odpověď a může to být u dvou různých dětí různé. My v takové situaci potřebujeme podpořit vnitřní motivaci dítěte, aby mu to dávalo smysl. Aby vědělo a rozumělo rizikům a negativům. Ujistit se, že dítě má dost informací pro to, aby se mohlo rozhodnout. Zda zná pozitiva i negativa obou rozhodnutí. Zároveň je skvělé dítě ujistit, že na to není samo a můžeme to projít spolu. Vidím-li talent dítěte, mohu ho provádět tím, že jsem tam s ním. Důležitý je totiž i způsob, jak se něco učíme. Zrovna u hraní na hudební nástroj mnoho dětí odradí nauka, která je nebaví. U našeho syna, který hraje na kytaru, jsme také prošli obdobím, kdy zvažoval skončit. Nebavilo ho hrát skladby, které dostával od pana učitele, chtěl si hrát po svém. Nakonec u hraní zůstal a zabral, neboť ho lákalo si uspořádat absolventský koncert a doma si pak hrál věci, které ho baví z jeho vlastní vůle.

V zásadě celkově je pro děti vhodnější volit kroužky méně výkonové, kde neztrácí vnitřní motivaci ve chvíli, kdy jim to nejde úplně dobře. Zvlášť v kolektivních sportech děti cítí tlak trenéra, ale hlavně ostatních hráčů v týmu, aby byli dost dobří. Jsou-li slabším článkem, bývají spoluhráči dáváni na okraj a většinou pak ztrácí touhu s nimi hrát. Přestává to být zábava a ztrácí se chuť.

Na konci povídání se vracím ještě na začátek – chceme-li podpořit sebevědomí a sebehodnotu u dětí, pojďme je absolutně přijmout. I s jejich nedokonalostmi, s jejich studem, nejistotou, jejich povahovými vlastnostmi a vším, co k nim patří. Je to zázračná pilulka na sebehodnotu každého z nás, cítíme-li, že jsme přijati.

Je-li dítě zraňováno tím, co o něm někdo říká, můžeme se s ním bavit o tom, že to, co někdo říká, je problém mluvícího. V určitém věku tohle nebude fungovat, protože to i s tímto vědomím zkrátka je zraňující. Přesto je fajn to zvědomovat a zároveň se bavit s dítětem o tom, co to s ním dělá, když ten druhý to nebo ono říká. Můžeme zkusit jít ještě hlouběji a ptát se dítěte, proč si myslí, že to ten druhý říká? Věnovat se emoci, kterou to způsobuje a zkusit dítě učit, aby si nebralo věci osobně. To se samozřejmě také nejlépe dělá nápodobou. Neberete si věci osobně? 😉 (Doporučuji Duška a jeho “Čtyři dohody“, případně přímo tu knížku od autora Dona Miguel Ruize).

Specifickou kapitolou může být i známkování ve škole. Už jsme asi někde slyšeli, že bychom neměli extrémně negativně reagovat na pětku, kterou dítě přineslo. Aby se nám o ní dítě nezačalo bát říkat, nebo se necítilo být celé opravdu nedostatečné. Ovšem často nestačí nereagovat na pětku. Když budeme jásat nad jedničkou, dáváme také jasně najevo, co je přijatelné. Teď se asi usmíváte nebo naopak mračíte, co je to za nesmysl se neradovat z jedničky. Jasně, můžete ocenit dobrou práci dítěte. Je však skvělé, když oceníte, že ono má radost z toho, že se něco povedlo. Nejde tak o známku, ale o fakt toho úspěchu, který vnímá dítě samo za sebe. To totiž báječně funguje. Podpora důležitosti vnímání dítěte – co si o tom všem myslí dítě, jak ono to prožívá. Není tak důležité, co si myslí kamarád nebo paní učitelka.

Podporujme dobré vztahy dítěte a začít je právě třeba v rodině. S nejbližšími lidmi. A ten úplně nejbližší člověk by pro dítě mělo být ono samo.

Závěrem mohu doporučit hezkou knížku pro děti “Je to pravda, tygříku” od autorky Byron Katie, jež láskyplně provádí děti jejich trápením a pomáhá jim docházet k uvědomění, že o svém životě mohou rozhodovat ony tím, jak svět vnímají. Tato knížka se obvykle líbí i dospělým. 😊

Mgr. Lucie Baliharová

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme na Eduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 200 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz