SEBELÁSKA JAKO ZDROJ PŘIJETÍ SEBE I OSTATNÍCH

Tématem sebelásky se v současné době zabývá čím dál více kurzů, stále nás ostřelují titulky ve smyslu, jak důležité je mít se rád/a, být se sebou spokojen/á a žít život ve vnitřní spokojenosti. Vlastně s tím nejde než souhlasit. Jen si někdy samozřejmě klademe otázku, co to vlastně sebeláska je, jak se projevuje a zda to není spíše sobecké než zdravé?

Jak to tedy je? Ráda se s Vámi dnes podělím o to, jak to vnímám já. Jednou mi kdosi na mou větu o myšlence, že jsem relativně organizačně zdatná, řekl, že toto by snad o mně měl říct někdo jiný. Protože jinak to přece zní jako samochvála, a to se nemá. Je to mnoho let zpátky a dosud si pamatuji, jak zvláštně mi to znělo. A jak hluboko v sobě máme tuto myšlenku zakořeněnu. Mnoho z nás si to opravdu myslí a zdráhá se mluvit o tom, v čem jsme dobří. Obává se, aby někdo neřekl, že se chválíme, protože „samochvála smrdí“. Na co se ovšem zeptají při pracovním pohovoru? V zásadě vždy padne otázka na to, jaké jsou naše silné a slabé stránky. Nejen že bychom si jich měli být vědomi, ale měli bychom se naučit o nich i mluvit. Chceme-li sebe i naše děti připravit do života, ve kterém jsme si vědomi svých dovedností a nejen věcí, které nám úplně nejdou, je třeba se nebát o nich mluvit a dokázat sami sebe vnímat s laskavostí.

Pojďme si zkusit tu zmiňovanou sebelásku potrénovat. Osobně mohu doporučit knihy od autorky Louise Hay, ať je to již „Miluj svůj život“ nebo „Měj se ráda“. Naleznete tam mnoho zajímavých tipů s laskavostí, která je autorce vlastní. Já shrnu podnětné věci, které by mohly přinést užitek i Vám.

Jednou z nejúčinnějších věcí, o kterých Louise mluví, jsou afirmace, které si říkáte nahlas do očí u zrcadla. Někdy už to je výzva. Dívat se na sebe do zrcadla, vydržet se dívat si do očí, a ještě si něco říkat, aniž bychom sami sebe odsuzovali. Můžete si zpočátku říkat věty typu:

„Chci tě mít ráda. Chci se tě opravdu naučit milovat…. Učím se tě mít opravdu ráda.“

Postupně přecházet do fáze, kdy si už říkáte: „Jani (Vaše jméno), miluji tě. Opravdu tě miluji“.

Zdá se Vám to legrační a nemožné? Ano, to se právě brání něco v nás si ty věty říkat. Vymýšlíme různé argumenty, proč je to hloupé, trapné, divné apod. V zásadě by nám to být hloupé nemělo, ale když jsme se od dětství neučili na sebe koukat s láskou, ale spíše kriticky, přijde nám to velmi nepřirozené. I ve školách jsme často hodnoceni za neúspěch, za naše chyby, málokdy za to, co uděláme dobře. Známky hodnotí počet chyb, obvykle nehodnotí to, v čem jsme se naopak nezmýlili a udělali to dobře.

Zkusme tedy věty do zrcadla říkat a neposuzovat pocity, které to provází. Dovolme jim, aby přišly. Můžete si představit sami sebe jako malé dítě. V tu chvíli to může jít lépe.

Soustřeďme se i na vnitřní rozhovor, který se sebou vedeme. Jak sami se sebou mluvíme. Poslouchejme, co říkáme. Ve chvíli, kdy se Vám něco nepovede, neřeknete si třeba „Já jsem blbá“, „Tohle nikdy nedokážu“ nebo jiné odsuzující věty? Já je slýchám kolem sebe často. O to více je pak potřeba si do zrcadla opakovat ty hezké věci a s co největší mírou lásky sami k sobě.

V rámci cvičení a trénování si můžete napsat věty, které začínají slovy MĚL/A BYCH… Co všechno byste měli?

Až si to vše napíšete, podívejte se na svůj seznam a nahraďte tento začátek vět slovy MOHL/A BYCH… Cítíte ten rozdíl? Už v tomto se můžeme posunout. Sami na sebe totiž často klademe vysoké cíle, kritizujeme se, v čem stále nejsme dost dobří, co se nám nepodařilo, honíme se do výkonu a do lepšího JÁ, chceme po sobě více a více a nestíháme si všímat toho, co vše už máme, umíme, děláme, zvládáme. A opravdu toho není málo.

Právě vděčnost je nástroj, jímž můžeme dosahovat větší spokojenosti, radosti a lásky sami k sobě. Když si každý večer před spaním zavřete oči a řeknete alespoň tři věci, za které jste ve svém životě vděční, jsem přesvědčená, že se Vám po těle rozleje pocit radosti a klidu. V této zrychlené době často zapomínáme vidět to vše, čeho se nám již dostalo a hodně se šíří nespokojenost a negace. Je vhodné se tomu postavit tím, že pravidelně budeme prožívat vděčnost z toho, co už máme, co jsme dokázali, co nám činí radost apod. Toto je právě velmi užitečné učit od malička i naše děti. Kupříkladu u společné večeře se na chvíli zastavit s tím, aby každý řekl, co se mu dneska povedlo, z čeho má radost. Na každém dni je možné najít něco dobrého. Pojďme to vědomě vidět a pojmenovávat. A mohou to být opravdu drobnosti, jako že ráno svítí sluníčko nebo jsem dnes stihla dřívější autobus, či jsem se nenechala vytočit nepříjemnou prodavačkou, měla jsem dobré jídlo apod. Až po velké věci jako jsou děti, rodina, partnerství, zdraví a další. Můžeme poděkovat každé části našeho těla za to, jak funguje. Za to, že mám nohy a mohu chodit. Za to, že mám oči a mohu vidět. Každá část Vašeho těla si zaslouží pozornost a Vy jí pozornost můžete dát a tím rozlít pocit vděčnosti po svém těle. Pokud je nějaká část Vašeho těla, která Vás bolí nebo dokonce chybí, o to více tato část potřebuje pozornost. I této části můžeme vyjádřit vděčnost a poděkovat, dát jí pozornost. Však bolest je velmi často signálem, že něco v našem těle volá po pozornosti. A možná chce tělo odpočívat a zvolnit.

Pojďme se stále neodsuzovat za to, co se nám nedaří, ale naopak ocenit i drobnost, která se povedla nebo jsme něco překonali. Mluví se o tom, že máme přijímat sami sebe takové, jací jsme. To je moc důležité. Potřeba přijetí patří mezi základní potřeby, které máme. Chceme se cítit přijatí. Jenže to dost často hledáme zvenčí, tedy od ostatních lidí. Začněme u sebe a přijímejme se přesně takoví, jací jsme. I se svými nedostatky, náladami, vzhledem, potřebami a přáními. Takoví zkrátka jsme. A pokud něco chceme změnit, pak to změňme. Jen se nekritizujme, to nás nikam neposune.

Mám dojem, že se možná někteří trochu ošíváte a říkáte si, že se to snadno říká, ale naše vzory a programy jsou příliš silné na to, abychom se na sebe usmívali do zrcadla a vnímali se jako dokonalé tvory. Dobře, rozumím, není to snadné se přijmout se vším. A co přijímat sami sebe jako malé dítě? To by šlo lépe? Všichni máme v sobě naše vnitřní dítě, které se čas od času ozve a volá po pozornosti. Chce, abychom mu ji věnovali. Naše vnitřní dítě je roztomilé a jen chce lásku. Chce být ujištěno, že ho budeme vždy milovat.

Je možné si vzít fotku, kde Vám bylo asi 5 let a dívat se na ni. V tu chvíli pravděpodobně lépe uvidíte své vnitřní dítě, pokud Vám to nejde při pohledu do zrcadla do svých očí. Mluvme k tomuto dítěti, povídejme mu, můžeme se mu omluvit, pokud cítíme, že by to potřebovalo slyšet. Nakonec můžete použít afirmaci: „Miluji tě, drahá Janičko (Vaše jméno). Jsem tu pro tebe. Jsi v bezpečí.“

Uvidíte, co to s Vámi udělá. Dost často to vzbouzí velké emoce, mohou přijít slzy, lítost. Vše je v pořádku. Vaše vnitřní dítě se najednou koupe v pozornosti a potřebuje pustit ty emoce. Patří k tomu a je dobré si je dovolit. Práce s vnitřním dítětem je velmi důležitá a užitečná.

Budeme-li méně soudit sami sebe, méně soudíme i ostatní. To platí i naopak. Budeme-li se mít více rádi, ostatní nás také mohou mít snáze rádi a my je. Pečujme o sebe a své vztahy, naučme se vyjadřovat vděčnost a vnímat se jako dobré, usmívejme se na sebe do zrcadla a učme toto vše i naše děti. A jak se děti učí nejvíce? Přeci nápodobou. 😊 Tak směle do toho.

Mgr. Lucie Baliharová

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme naEduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 200 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz