ZÁKAZ FYZICKÝCH TRESTŮ V ZÁKONĚ – JAK NA VÝCHOVU BEZ NICH

Pravděpodobně už vešlo ve známost, že od ledna 2026 platí novela občanského zákoníku, která výslovně zakazuje fyzické trestání dětí jako součást výchovy. Má za cíl motivovat rodiče k výchově dětí bez násilí a upozorňuje na práva dětí nebýt ponižovány fyzickým trestáním.

Asi všichni známe pořekadlo “škoda každé rány, která padne vedle” a umím si představit, že mnoho z Vás by pokládalo dobře míněnou facku jako lepší výchovný prostředek než dlouhé domluvy. Setkala jsem se s mnoha rodiči, kteří fyzické tresty obhajují s tím, že také od rodičů dostali a hned věděli, že to nemají dělat. Když jsme ale pátrali hlouběji a zjišťovali, co jim ta facka či plácnutí opravdu přineslo, v zásadě se došlo k tomu, že tam proběhlo velmi silné ponížení a strach ze ztráty vztahu s rodičem. Což je něco, co svým dětem asi nikdo nechce přinášet.

Proč se přistupuje k zákazu fyzických trestů? Proč jsou tedy pro děti škodlivé? Kromě toho, co jsem již napsala výše, je dobré si uvědomit, že dítě v danou chvíli sice přestane s chováním, které je nevhodné, prožívá však více nepříjemné pocity vůči trestající osobě, strach z trestu, než že by pochopilo, jak bylo jeho chování nevhodné a naučilo se chování správnému. Strach brání rozvoji mozku u dětí i učení se regulaci emocí. Pokud by dítě bylo v náhradní rodinné péči, tam je dopad fyzických trestů ještě mnohem horší, neboť dítě si o sobě myslí, že je špatné, a ještě je trestáno. Tím se prohlubuje jeho traumatizace a náhled na sebe jako špatného člověka.

Ať si již myslíme o fyzických trestech cokoli, nic to nemění na tom, že od ledna 2026 platí zákon, který tento způsob výchovy zakazuje. Pokud patřil mezi běžné výchovné metody ve vaší domácnosti, člověk asi tápe, jak to tedy uchopit jinak. Co mám udělat, jak se zachovat, jak vychovávat a další podobné otázky nám jistě přichází na mysl.

Asi se v první řadě potřebujeme zamyslet nad tím, co sledujeme aktem fyzického trestání. Co má být účelem, že dítě plácnu? Aby zanechalo chování? Aby se poučilo a příště to již neudělalo? Co se v tu chvíli ale děje s naším vzájemným vztahem?

V současné době máme čím dál více výzkumů, které ukazují, že děti vychovávané bez fyzických trestů mají lepší vztahy se svými rodiči v průběhu dětství, dospívání i dospělosti. Věřím, že všem nám jde především o dobrý vztah s naším dítětem, neboť ten nám pak pomůže i v tom důležitém období dospívání, abychom ho nejen nějak přežili, ale také z něj vyšli i nadále jako blízcí lidé. 😊 Navíc tyto děti mají lepší vztahy i se svými sourozenci a vrstevníky, dokážou lépe regulovat své emoce a bývají méně rizikoví z hlediska sociálně-patologických jevů.

Trest dítě neučí být zodpovědnější nebo ohleduplnější. Naopak dává jasnou zprávu o tom, že dělat chyby je nepřípustné a je lepší o nich mlčet a nepřiznávat se. Trest říká dítěti, že rodič mi může ublížit, to znamená, že silnější může ublížit slabšímu a je to v pořádku. Naučí to dítě, že bude něco dělat jen proto, aby se vyhnulo trestu, ne proto, že to cítí jako správné.

Všichni jsme velmi ovlivněni tím, jak jsme sami byli vychováváni. Samozřejmě to má obrovský vliv na naše hodnoty, zvyky a přístupy. Velmi oceňuji, pokud ve vaší rodině bylo běžné fyzické trestání, a přesto jste ochotni přemýšlet o tom, že byste to chtěli dělat jinak. Někdy je to opravdu běh na dlouhou trať a stojí to mnoho času a energie. Věřím však, že to opravdu stojí za to, neboť díky tomu můžeme vychovat silnější a sebevědomější děti, které si umí nastavovat zdravé hranice a stát si za nimi. Z dětí vyrostou dospělí, kteří dokážou hájit svůj názor a zároveň uznat svou chybu a snažit se o její nápravu. Vychováme děti, se kterými můžeme mít po zbytek života blízké vztahy plné vzájemné důvěry a respektu. Jak tedy na to?

Místo trestů je klíčové zaměřit se na porozumění chování dítěte a na zdravé způsoby řešení situací. Zdravé řešení neubližuje ani nám, ani lidem okolo nás. Potřebujeme porozumět důvodům, proč se dítě chová tak, jak se chová. Co ho k tomu vedlo, kde to má kořeny a zda dokážeme důvodům porozumět a mluvit spíše o nich. Zkusme se oprostit od myšlenek, že “se dítě nechová normálně a dělá mi to naschvál” a přejít spíše k přesvědčení, že aktuálně dítě opravdu nemá kapacitu a neumí to vyjádřit jinak. Dítě potřebuje vědět, že dáváme jasné a srozumitelné hranice, ale zároveň jsme ochotni s dítětem mluvit o jejich překročení a dávat smysluplné důsledky. Důsledek by měl být takový, aby dítěti dal zprávu o tom, že když něco neudělám nebo naopak udělám, stane se něco, co je tím přímo či nepřímo způsobeno. Teď asi příliš teorizuji, dám konkrétní příklad. Pokud dítě rozbije skleničku, nezakážu mu za to Večerníček, ale učím ho, že je třeba zjednat nápravu – tedy (s naší pomocí, pokud je dítě malé) posbírat střepy a vytřít rozlitou vodu.

Dítě se potřebuje naučit regulovat své emoce. To znamená, že ustojíte, když se dítě vzteká nebo protestuje. A všichni se vidíme, jak máme chuť vyskočit a vybít si náš vztek na dítěti, když ječí nebo jinak projevuje nesouhlas s námi danou hranicí. 😊 Dítě však potřebuje co nejklidnějšího dospělého, který mu pomůže emoce zvládat, pojmenuje je, uzná je a hledá přijatelné způsoby, jak je naplňovat. Poslání dítěte do izolace (“Jdi do svého pokoje a přijď, až se uklidníš”) nebývá účinné a opět to narušuje vztah s rodičem i dítěte samo k sobě. Místo toho spíše buďte s dítětem, nabídněte mu klid a svou přítomnost, abyste vyjádřili podporu.

Vůbec samozřejmě nemluvím o tom, že by se dítěti mělo ustupovat. Pokud jsme stanovili hranici, tu držíme, jen umožníme dítěti projevit nesouhlas nebo frustraci. Zároveň vyjádříme naši potřebu toho, proč je ta, která hranice či pravidlo pro nás důležité.

Zkusme pozitivně posilovat chování dítěte, to znamená oceňovat žádoucí chování a tím posílit sebedůvěru dítěte. Dáváme tím najevo, že si všímáme jeho silných stránek a že vhodné chování má smysl.

Já vím, že jsme jen lidi a máme své emoce a svá vlastní zranění z dětství. To se pak ukazuje jako třaskavá kombinace, když nám dítě na naše hranice a možnosti brnkne. Někdy je opravdu nadlidský výkon zůstat klidným. V tom případě je ale užitečnější, když ze situace vystoupíte vy a jdete se zklidnit někam jinam než posílat pryč dítě. A pokud vystoupit nestihnete a dítěti nějak ublížíte – ať již fyzickým aktem nebo křikem nebo jiným trestem, pak je velmi užitečné, když se dítěti omluvíme. Naopak to může působit osvěžujícím dojmem, že i ten velký dospělý se dokáže omluvit a přiznat svou chybu. Nebo minimálně to, že reagoval způsobem, kterým reagovat nechtěl a mrzí ho to. Děti si z takového aktu mohou odnést mnoho dobrého.

Fyzické tresty tedy nepomáhají dětem naučit se správnému chování, spíše upevňují jejich strach a pocit bezmoci. Pokud je pro nás situace doma složitá a těžko zvládáme vlastní emoce, je možné využití poradenské péče pro sebe i pro dítě. Vůbec se nebojte říct si o podporu, neboť mnoho situací může být opravdu nad naše možnosti. Někdy stačí jen trochu opory a rázem je nám v tom lépe. Existuje řada kurzů zabývající se výchovou bez trestů, případně i odborné literatury. Jako příklad kurzů mohu uvést “Silní rodiče-silné děti” nebo “Výchova bez poražených” či “Výchova bez násilí”.

Ke kvalitní literatuře řadím kupříkladu knihu “Výchova bez poražených” (Gordon) nebo “Maminko, nekřič! Jak zkrotit emoce a porozumět dětem” (Mik, Teml-Jetter).

Moc Vám držím palce, aby situací, kdy ztrácíme nervy, bylo co nejméně a dařilo se nám budovat s dětmi stabilní a láskyplné vztahy založené na pevných základech.

Mgr. Lucie Baliharová

Zaujalo vás toto téma?
Na podobná témata nabízíme naEduall.cz i online kurzy a webináře, kde jdeme více do hloubky a přidáváme praktické příklady nebo se přidejte se do Eduallklub, kde získáte přístup ke kompletní knihově záznamů webinářů (přes 200 záznamů) a ke všem živým webinářům.

Nově jsme pro Vás vytvořili FB skupinu

Eduall poradna pro pedagogické pracovníky a rodiče

Nebo nás můžete sledovat na Linkedln

Eduallcz